rubriky.gif (4754 bytes)

      

Pět tváří z Václavského náměstí

01.05.1990

Jsou svědky podvečerních schůzek milenců a přátel, ale jsou i přímými účastníky důležitých událostí, počínaje 28. říjnem 1918, kdy v jejich přítomnosti Alois Jirásek vyhlašoval československou samostatnost, a konče demonstracemi z let 1968 a 1989. Pět patronů českých - svatý Václav, svatá Ludmila, svatá Anežka, svatý Prokop a svatý Vojtěch. Pět soch, tvořících pomník knížete Václava na Václavském náměstí v Praze, který básník František Halas označil za symbol obrany naší země. Co o těchto sochách víme? Že nahradily barokní pomník sv. Václava - ten stával ve středu Václavského náměstí (Koňského trhu) a byl převezen roku 1879 na Vyšehrad, že byly zaplaceny z lidových sbírek a z příspěvků zemského sněmu a že je modeloval na přelomu století Josef Václav Myslbek. Co víme o patronech samých? Pravda o jejich životech se dnes jen těžko hledá, protože legendy, ale i historické studie si často protiřečí. Pokusili jsme se o seriózní sondu do dob raného středověku.

SVATÁ LUDMILA
Mohla prožít šťastný život, snad nejšťastnější, o jakém člověk vůbec může snít, kdyby se ve stáří nesetkala s obyčejným lidským zlem. Narodila se někdy kolem roku 860 do krásného a bohatého domu. Její otec Slavibor byl vladykou kmene Pšovanů, a tak vyrůstala v klidu a bezpečí dřevěného hradu. Byla skoro ještě dítě, když si jí český kníže Bořivoj zvolil za svou ženu a přinesl jejímu otci nemalé věno. O svatebním dnu vložila svou dlaň do dlaně Bořivojovy a byla uvedena do Bořivojova sídla, kde jí přivítali medem a chlebem. Začala se psát významná kapitola přemyslovských dějin. Roku 874 zavítal její manžel k moravskému knížeti Svatoplukovi, na jehož dvoře na něj silně zapůsobil muž jménem Metoděj. Bořivoj od něj přijal svatý křest a vrátil se do Čech s předsevzetím šířit novou víru, stavět křesťanské svatyně. V Krista uvěřila i Ludmila. Po Bořivojově smrti se stal knížetem jeho syn Spytihněv a po Spytihněvově smrti Vratislav. Ten si vzal za manželku Drahomíru, která porodila čryři dcery a tři syny - Václava, Boleslava a Spytihněva. Ovdovělá Ludmila si ze všech vnuků oblíbila nejvíce Václava, vychovávala ho v duchu křesťanské víry k dobrotě a lásce. Když kníže Vratislav zemřel, měl se Václav ujmout vlády, ale byl ještě nezletilý, a tak začala vládnout Drahomíra. A od té chvíle se štěstí od Ludmily odvrátilo. Musela vystupovat proti Drahomířině svéhlavosti a závisti. Drahomíra totiž zatoužila po Ludmilině majetku a chtěla také oslabit její moc politickou. Ludmila ustoupila, rozhodla se odejít do ústraní hradu Tetín a tam se ve stáří oddat duchovnímu životu. S tím se ale Drahomíra nespokojila. Najala dva vrahy, kteří na Tetín vnikli a Ludmilu přepadli. Ludmila si přála zemřít v krvi jako mučednice, a tak zločince v poslední chvíli prosila, aby jí sťali hlavu mečem. Vrahové jí však uškrtili jejím vlastním závojem. Kníže Václav dal po nástupu na knížecí trůn slavnostně převézt Ludmilino tělo z Tetína do Prahy.

SVATÝ VÁCLAV
Kníže, kterého si náš národ pro jeho moudrou vládu a mučednickou smrt vyvolil za mystického věčného panovníka české země. Václav, syn českého knížete Vratislava I. a Drahomíry, vládl pouhých šest let. Ale právě těchto šest let bylo pro další budoucnost mladého českého státu velmi důležitých. Václav nejen rozšířil křesťanství, ale urychlil také další sjednocování českých kmenů, zabezpečil na čas zemi proti vnějšímu protivníkovi a rozhodl o západní orientaci našeho kulturního vývoje. Na podzim roku 935 byla Václavova vláda přerušena povstáním jeho bratra Boleslava I. jak vypráví legenda, pozval Boleslav Václava na svůj hrad v den posvěcení boleslavského chrámu. Václav pozvání přijal, i když už věděl o bratrových zlých úmyslech. Zúčastnil se ranních bohoslužeb a proti svému původnímu plánu setrval na hradě déle. Už během večerního kvasu ho důvěrníci varovali před chystanými úklady, ale on výstrahami pohrdl. Ráno, když kráčel na bohoslužbu, ho Boleslav a jeho pomocníci napadli a Hněvsa mu před kostelními vraty proklál prsa mečem. Proč byl Václav zavražděn? Jistě tu sehrála roli Boleslavova touha po moci, ale ve vysoké hře bylo ještě něco - Boleslav nesouhlasil s tím, že Václav roku 929, kdy císař Jindřich I. přitáhl se zbrojnoši až k Praze, platil římské říši poplatek za mír. Boleslav se chtěl této povinnosti okamžitě zbavit. Z dneního hlediska se nám Boleslavova snaha zdá být rozumná, jenže je potřeba dívat se na věc očima politika raného středověku. Co onen poplatek za mír vlastně představoval? Byl to běžný středověký jev. Poplatek platil ten, kdo z nějakých důvodů nechtěl vést válku. Zaplatil proto určité výkupné eventuálnímu nepříteli a měl na čas pokoj. Pokud někteří němečtí historikové prohlašují, že tímto poplatkem vznikala politická závislost, je dobré si připomenout, že i sama říše platila například několikrát Maďarům a že platila i Čechům v době knížete Svatopluka. je tedy patrné, že Václavův poplatek nepředstavoval nijaké vazalství, Václav potřeboval zajistit na svém území především klid, aby se mladý stát mohl zformovat a upevnit. Navíc Václav svou zahraniční politikou získal pro Čechy významné členství v říšském velkomocenském svazku.

SVATÝ VOJTĚCH
Je hrdinou legend, ale za svého života si s Čechy tragicky nerozuměl. Vojtěch, pocházející z rodu Slavníkovců, strávil mladá léta v arcibiskupské a klášterní škole v Magdeburku. Tam byl vychováván k zásadovosti a křesťanské ctnosti. Po návratu do Čech ho roku 982 zvolil český sněm biskupem pražským. Vojtěch byl ale brzy rozčarován - v zemi panovaly mnohé zvyky, které s křesťanskou morálkou neměly mnoho společného - sňatky mezi blízkými příbuznými, krevní msta, prodávání zajatců a rozchody manželů, což Vojtěcha mrzelo nejvíce. Rezignoval na svůj biskupský úřad, protože tyto zvyky bylo takřka nemožné vyvrátit. Druhým důvodem bylo i to, že mezi lidem neměl velkou důvěru. Odešel do ciziny, do montecassinského a později římského kláštera. Ale už roku 992 se na žádost Čechů vrátil do vlasti a vymohl si velká církevní práva. Traduje se příhoda, která vyostřila vnitřní napětí v Čechách. Žena jistého příslušníka kmene Vršovců byla nařčena z nevěry a utekla se schovat do chrámu Pražského hradu, protože podle pohanských zvyků jí měl manžel setnout hlavu. Požádala o pomoc Voltěcha. Vršovci opravdu před chrám přišli, ale Vojtěch ji nevydal. Muži tedy vnikli do chrámu a ženu sťali. Vojtěch je za to vyobcoval z církve. To rozhodně vztahům mezi českými kmeny neprospělo. Znovu odešel do Říma, a když se vracel, patrně rozhodnut jít z Čech dále na sever k Prusům, zastihla ho hrozná zpráva o tom, že Vršovci vyvraždili Libici, hlavní slavníkovské sídlo. Poslední dny života strávil v Prusku jako misionář. Stalo se, že omylem vstoupil do posvátného háje pohanů, a byl proto poblíž vsi Tenkitten roku 997 sedmkrát probodnut oštěpem.

SVATÝ PROKOP
Životní příběh svatého Prokopa je příběhem muže, který v dobách krutosti a násilí přesvědčoval, že silnější než meč může být kniha. V mládí se kdesi na východě nebo jihovýchodě Evropy seznámil se slovanskou liturgií, která byla v tu dobu, na přelomu desátého a jedenáctého století, v Čechách takřka úplně potlačena liturgií latinskou. Po návratu do vlasti byl vysvěcen biskupem Vojtěchem a později se stal poustevníkem. Žil ve skalní sluji nad řekou Sázavou, studoval a rozjímal, obdělával půdu. Kolem roku 1030 projížděl Posázavím podle legendy kníže Oldřich se svou loveckou družinou, s poustevníkem se seznámil a poznal v něm člověka moudrého a přemýšlivého. Vyzval ho, aby se stal jeho rádcem a zpovědníkem. Prokop přijal a brzy potom knížete získal pro myšlenku vybudování Sázavského kláštera, v němž by se dařilo slovanské bohoslužbě a jenž by se stal důležitým střediskem vzdělanosti. Prokop sám se svým majetkem podílel na založení kláštera, což bylo v té době něco mimořádného. Stal se prvním opatem a zemřel roku 1053. Po jeho smrti se neustále zostřovaly spory kláštera s oficiální českou církví, která mnichy z kláštera vyháněla a roku 1096 slovanský obřad na Sázavě definitivně zakázala. Dlužno dodat, že pro svou houževnatost, s jakou v mládí obdělával Posázavský kraj, se stal patronem všech těžce pracujících, zejména horníků.

SVATÁ ANEŽKA ČESKÁ
V čase moru, hladu a drancování, kdy lidský život přestal mít velkou cenu, dokázala soucítit s každým mrzákem, s každou nevěstkou. Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I., byla odmalička vychovávána jako budoucí královna a císařovna. Už v dětství jí, lépe řečeno jejím rodičům, byli nabízeni manželé předních evropských rodů. Ona si ale vybrala jinou životní cestu, cestu za Kristem, na níž jí přivedl především assiský světec František. Postavila špitál sv. Františka pro městskou chudinu a položila základ slavného českého řádu křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1234 oblékla řeholní roucho sester sv. Františka. Historické prameny uvádějí, že byla opravdovou dobroditelkou a zastávala i tu nejhrubší práci. Zůstávala však nadále rádkyní Václava I. a později Přemysla Otakara II. Po porážce a smrti Přemysla Otakara II. na moravském poli roku 1278 prožila Anežka jedno z nejstrašnějších období české historie. Období vlády Braniborů, kdy bojoval každý s každým, kdy byly vypalovány obce, kdy zavládla anarchie, hlad a morová epidemie. Zvlášť děsivá byla zima roku 1282, zima po dvou neúrodách. Neznámý kronikář zaznamenal tehdejší stav v Praze - píše o tom, jak lidé lezli do hnoje, aby se zahřáli, jak bylo pro tisíce mrtvých kopáno osm masových hrobů, jak lidé pojídali i mršiny koní a chcíplé psy a dokonce - oběšence. Anežka a ostatní sestry trpělivě pomáhaly chudým a nemocným, kteří doslova obléhali klášter a hledali v něm poslední naději. Anežka zemřela ve vysokém věku 77 let.

Petr HUŠEK

Z denního tisku dne 1.5.1990


- Firmy - Rubriky - Akce - Historie - Úřady - Mapa - Reklama -
Copyright (c) 2000 Václavák.CZ, spol. s r.o.

- -

Sv. Václav